Trenčanom o Trenčíne
Stránky Ing. Vojtecha Brabenca z Trenčína.

Pavel Tigrid: Slovenské dojmy (1947)


Vrátil jsem se z krátké čtrnáctidenní cesty Slovenskem. Nic mi není víc proti mysli než po špatném vzoru některých letních návštěvníků této země pasovat se na odborníka, který za dva týdny postihl celou slovenskou problematiku a nyní bohorovně rozdává Slovákům známky z dobrého či špatného chování. Naopak, chci se hned na začátku přiznat k jisté neznalosti i nedbalosti, již jsem se provinil: jako politický novinář nevěnoval jsem ani zdaleka dost pozornosti slovenským věcem, otázku česko-slovenského spolužití jsem po pražsku přezíral jako podřadnou v době tolika problémů pro celý stát naléhavějších, o slovenský kulturní život jsem se valně nezajímal a osobní styky se slovenskými přáteli trestuhodně zanedbal. Říkám to proto, aby bylo jasné, že pociťuji v tomto směru vinu na své straně a že jsem si teprve v Bratislavě uvědomil, jak tento povýšenecký poměr, který má tolik veřejně činných lidí v historických zemích ke Slovákům, uráží a roztrpčuje slovenskou veřejnost. A přece stačilo by docela málo, trocha osobních styků, častější návštěvy, víc vzájemné důvěry v životě i politice -a už bychom šli správnou a schůdnou cestou k československé vzájemnosti. Zatím se česko-slovenské styky omezují na oficiální projevy a oslavy, občas i nezdařené, které zůstávají zcela vně slovenského veřejného života. Chci v těchto článcích podat jen výčet svých dojmů, záznamy z rozhovorů, které jsem měl se slovenskými politiky a řadovými občany, a vystřihat se všech unáhlených či generalizujících závěrů; že tentokráte mluvím jen za sebe, je snad dostatečně zřejmé z tohoto úvodu.

Začněme tím, co působilo z celého zájezdu nejsilněji a co rázem ukázalo jednu tvář Slovenska, jež bývá přezírána. Zajel jsem si jednu neděli do Tvrdomestic; to je obec asi 50 km od Trenčína, kde se údajně dvěma děvčátkům zjevila Panna Maria. Zpráva o tomto zázraku se ústním podáním rychlostí blesku rozšířila po celém Slovensku a místo zjevení se naráz stalo cílem poutníků. Už od pátku a soboty stovky aut, nákladních i osobních, autobusů, koňských potahů, kol proudí zaprášenou silnici do malé obce Šíšova, odkud je nutno pochodovat hodinku k místu zjevení. Té neděle se vystřídalo na mýtince u Tvrdomestic snad šedesát, snad osmdesát tisíc lidí: poutníci ze všech koutů Slovenska, ba i z Moravy, muži i ženy, děti i starci, mrzáci, kramáři, lidoví kazatelé, fanatici i zvědavci. Místo samo je malá mýtina na pokraji lesa, jejíž obvod tvoří smrky; kužel slunečních paprsků se pěkně láme na tmavém pozadí lesa; na jednom ze smrků, jehož peň je odřený, visí obrázek Panny Marie; na tom místě se zjevila Panna Maria dvěma děvčátkům ze vsi, která tu nyní stojí na vyvýšeném místě, zdolána vedrem a dotěrností davů, jež se dotazují, zda děvčátka mají snad nová vidění a jakého druhu jsou. A kolem tisíce lidí; někteří v horečném vytržení ukazují směrem, kde se jim zjevuje Panna Maria; stovky žen klečí v horkém prachu a zpívají po celé hodiny písně na oslavu Matky Boží, jiné se modlí růženec, všichni pak jsou u vytržení a pozdvižení mysli, jež dává celému tomu obrovskému shromáždění zvláštní dojem neskutečnosti. Církev dosud neuznala ani tvrdomestické zjevení, ani zázraky, které se tu prý staly; Katolické noviny přikázaly věřícím, aby nejezdili do Tvrdomestic, okolní faráři vyzývají opětovně, aby se na mýtině nesloužily mše svaté. Výsledkem byl jen stále rostoucí počet poutníků, kteří nedbali námahy a výdajů, nocovali po lesích u ohňů a nejeden z nich i hladověl. Rozšířila se zpráva, že jakýs hluchoněmý na mýtince zázrakem ozdravěl; církevní kruhy zjistily, že to není pravda; ale pověst jde dál a v zázrak uzdravení se věří. Tisíce lidí klečí a čekají na zázrak; kolik z nich je hotovo i zemřít, jen aby spatřili a poznali?

Píši obšírně o událostech na mýtince, poněvadž vedou k základnímu poznání: tito lidé jsou významnou částí této země a tohoto národa; oni jsou výsekem našeho československého společenství; oni jsou kusem naší politické reality! Také těmto lidem vládne ústřední vláda v Praze: ale co o nich ví? Je obeznámena vůbec s jejich problémy, tužbami, obavami a pověrami? Rozumí aspoň trochu jejich mentalitě? To je přece první předpoklad úspěšné a trvalé správy veřejných záležitostí. Místo odpovědi představme si jen, že by těmto desetitisícům u Tvrdomestic se předestřelo něco z běžné pražské politické frazeologie; že by se k nim mluvilo tou povrchní, frázovitou hantýrkou, která se zahnízdila v našem politickém životě a jež se vydává za pokrok v politickém myšlení! Nepochybně, tito lidé, naši spoluobčané, by vůbec nerozuměli, pokládali by nás za blázny či šprýmaře, a kdybychom užili násilí a zastrašování, abychom je přinutili myslet a věřit podle našeho, ještě hlouběji by se ponořili do svého vytržení, jež je v podstatě touhou po utvrzení nezlomné víry a po osvobození ze strastí vezdejších.

Politicky mluveno: vláda, která opomíjí jisté významné skutečnosti v národním a státním životě, nemůže být vládou ani dobrou, ani trvalou. Na Slovensku je určitá situace, určité zjevy a určitá mentalita velké části národa, s nimiž prostě nutno počítat. Slovenský komunista mi namítl, že silné náboženské povědomí na Slovensku je prostě výrazem zaostalosti a historického vývoje a že to všechno spraví řádná industrializace země. To je ovšem akademická úvaha; politicky významná a rozhodující je soudobá skutečnost. Problém katolictví a luteránství je na Slovensku tak živý jako v historických zemích střetávání socialismu s křesťanským solidarismem. Neznám řešení, vím jen, že je třeba smýšlení většiny uznávat a k názoru menšiny demokraticky přihlížet; za tolika obviněními z liďáctví se objevilo úsilí o diskreditování katolické církve na Slovensku, že těmto náporům už téměř nikdo nevěří. Obě největší slovenské politické strany se shodují v tom, že očista slovenského politického života zklamala na celé čáře a své poslání nesplnila; drobní kolaboranti, podřadní činovníci v Hlinkově straně či gardě, byli potrestáni, zatímco fašisté a zrádci velkého kalibru vyvázli buď vůbec beztrestně, nebo aspoň velmi levně. Stranické vlivy vykonaly tu své zhoubné dílo. Přitom všechny strany se vzájemně obviňují z přechovávání a podpory bývalých protistátních živlů. Jsou v Demokratické straně liďáci? Stejně nepochybně, jako jsou ve slovenské straně komunistické. Nevím však o žádných ani v jedné, ani ve druhé straně, kteří by byli na vůdčích místech; domnívám se proto, že celý ten velký boj a vzájemné obviňování z přechovávání bývalých liďáků má ráz výlučně mezistranického hašteření a je jenom jedním z prostředků k upevnění moci v zemi.

Další skutečnost, s níž každá vláda v poměru ke Slovensku musí počítat, je slovenský nacionalismus. Ten je na Slovensku živý i dravý zároveň. S tímto nacionalismem; podobně jako tomu bylo v Irsku a je v Indii, je úzce spojeno separatistické hnutí. Nebylo by moudré předstírat, že na Slovensku neexistuje, že Hlinka v myslích mnoha Slováků není velkou národní postavou a že Tiso byl ze slovenských srdcí vymýcen. Můj dojem dokonce je, že v jiné, pro nacionální Slováky příznivější mezinárodní a mezinárodněmocenské konstelaci by se slovenský separatismus bral cestami radikálnějšími a otevřenějšími, než tomu je dnes. A že při špatné, centralistické a věcně i psychologicky pochybené politice vedené z Prahy by se tyto separatistické tendence mohly při nejbližší mezinárodněpolitické příležitosti projevit s účinky jistě zhoubnými. Je nutno přiznat, ať se nám to líbí či nic, že autonomistické myšlení na Slovensku proniklo do všech vrstev slovenského národního společenství a že každé politické hnutí na Slovensku, každá vláda, a tudíž i ústava, musí s touto skutečností počítat, nemají-li uváznout v písku dočasnosti a provizoria. Programy i činnost politických stran na Slovensku jsou ostatně nejlepším důkazem a dokladem tohoto faktu: žádné politické hnutí je nemůže obcházet a sotva může získat víc než sto voličů, neřekne-li jasné slovo k problému česko-slovenského společenství a k míře práv, která v něm Slováci budou mít zaručena. Projev dr. Lettricha a výklad komunisty Novomeského v Luhačovicích znovu potvrzují tuto pravdu. Demokratická strana předložila své návrhy, které jsou autonomistické a za první republiky by byly pokládány za separatistické. Komunisté dali výraz těmto snahám v Košickém vládním programu, který, pokud jde o státoprávní poměr Slovenska k českým zemím, je neméně radikální než dnešní požadavky demokratů. To, že dnes jsou komunisté spíše (ale jen tajně, v lůně pražské vlády) nakloněni centralistickému zřízení, nerozhoduje, poněvadž tu jde o taktický zvrat, vynucený výsledkem voleb na Slovensku; sotva může být pochyb o tom, že čeští i slovenští komunisté stali by se přes noc rozhodnými přívrženci rozsáhlé slovenské autonomie, kdyby poměr politických sil na Slovensku se změnil v jejich prospěch. Stručně: slovenská otázka se musí řešit ve světle skutečnosti, že Slováci v rámci ČSR chtějí autonomní práva, ústavou definitivně zaručená.

Nezapomínejme ani na to, že Slováci si zvykli řídit své záležitosti samostatně; mnozí se domnívají, že to nedělali tak zle. Výsledkem je, že jen neradi a nesnadno se vpravují do celostátního systému, v jehož správě leccos zbylo ze způsobů i nařízení z doby nesvobody. Přídělový systém na Slovensku existuje, ale jen na papíře. Všeho je dost, s výjimkou bílé mouky, a přídělový systém se mnohde pokládá za zbytečné obtěžování. Pracovní morálka, podle shodných zpráv všech činitelů, je vyšší než v historických zemích. Stavební ruch - věc u nás nevídaná v těchto dobách -je značný a všude patrný. Zničené mosty byly nahrazeny novými, silnice jsou ve výborném stavu a stále udržovány, nedostatek pracovních sil není tak citlivý jako v Čechách a na Moravě. Vůbec žije se na Slovensku - které má speciální problém, výměnu obyvatelstva s Maďarskem a reslovakizaci - lépe a v radostnějším prostředí než u nás. Bylo by to ještě lepší, kdyby se politické a stranické vášně nevyvážely z historických zemí a kdyby se z každého stranickopolitického komára nedělal státně významný slon.

Řekli jsme posledně, že jedním z hlavních bludů v naší česko - slovenské politice je z české strany negace jistých nepopiratelných skutečností ve slovenském politickém a veřejném životě. Nejkřiklavější z nich je nebezpečné přezírání náboženského cítění ohromné většiny slovenského národa a zlehčování slovenského nacionalismu. Každá ústřední vláda musí si uvědomit, má-li mít úspěch i na Slovensku, že tam katolictví je a nadlouho ještě bude hybnou silou slovenského ducha i slovenské politiky. Údobí tzv. českého pokrokářství Slovensko nepoznalo. Je to příkladně katolická země, kterou možno srovnat s Polskem nebo Irskem - a už toto porovnání samo může vzdělanému politiku být vodítkem, čeho se vyvarovat a co podpořit. Takový politik bude např. vědět, že stranickopolitická tažení proti církvi mohou jen posílit její vliv a moc. Nelze popřít, že katoličtí kněží jsou suverénními pány desítek slovenských dědin a že co pan farář řekne, platí; jistěže i mezi nimi jsou lidé, kteří ke Praze a ke všemu českému nemají poměr zrovna nejlepší, jako jej nemají a neměli i mnozí luteráni a komunisté. Jistěže někteří činitelé ve slovenském politickém katolicismu nechovají právě city lásky k pražským politikům i pražské politice. Netřeba je ovšem řadit hned mezi „nepřátele nového, lidovědemokratického režimu", poněvadž ty nutno hledat mezi těmi, kteří slovy i skutky tento režim hledí zvrátit v nějaký ještě lidovější a ještě demokratičtější! I tento problém nejlépe vyřeší čas, vývoj, generační výměna. Masaryk kdysi řekl, že ke svému národnímu dozrání a státnímu upevnění potřebujeme padesát let nerušeného vývoje, bez válek i zvratů. Je to jedna ze základních pravd, dnes jako tehdy. Potřebujeme generace vyrostlé a vychované v prostředí všestranně svobodném, neohroženém bouřemi, vyvracejícími ze základů celá pojetí a tradice a nedovolujícími vytvořit národní a státní étos československý, platný a závazný s přirozenou samozřejmostí pro všechny nově nastupující generace.

Tento požadavek, jehož splnění ani zdaleka nezávisí jen na nás, měl by být pro úvahy o tzv. slovenské otázce základním východiskem. Základním omylem ovšem je, když se katolicismus na Slovensku bagatelizuje a vydává za zpátečnictví a zaostalost; když se slovenský klérus viní z liďáctví a separatismu. Dostáváme se tak k dalšímu důležitému bodu, slovenskému nacionalismu. A tady je nutno už jednou podívat se pravdě v tvář. Po celé měsíce vede komunistický a levicový tisk vůbec rozsáhlou kampaň proti liďáctví a liďákům na Slovensku; zároveň se však oficiálně, za podpory vlády a parlamentu, činí přípravy pro definitivní rozřešení „slovenské otázky", za které by se žádný liďák nemusil stydět. Mluvme si přece pravdu: autonomistické zásady, jak je hlásali hlinkovci, na Slovensku na celé čáře vyhrály, a kdo je nevyznává, je v této zemi politickou nulou. To, co dnes říká Lettrich nebo Široký, by mohli s klidným svědomím opakovat Hlinka nebo Tiso! Je nadále možné, aby jedna ruka byla zvednuta k slavné přísaze i bezpodmínečné nutnosti slovenské autonomie, a druhá k úderu do tváře těm, kdo ji hlásali o trochu dříve? Trestat ránu do zad zasazenou státu ve chvíli jeho největších nesnází je něco zcela jiného než pořádat organizované štvanice proti těm, kterým koneckonců dějinný vývoj dal za pravdu. Vzpomínám, jak za války v Londýně prezident republiky, uváživ celkovou situaci, přikázal nám, rozhlasovým pracovníkům, abychom začali užívat pojmu „slovenský národ". To byl nepochybně mezník v dosavadním nazírání na národní problém slovenský. A v době slovenského povstání, jehož výročí budeme za několik dní vzpomínat, byl to komunistický člen delegace, jež ze Slovenska přiletěla do Londýna, který jménem představitelů slovenského odboje žádal záruky, pokud šlo o otázku decentralizace, ne-li autonomie Slovenska v rámci nové ČSR! Košická dohoda je ostatně nejlepším výrazem tohoto pokrokového úsilí.

Řekněme si už jednou poctivě: boj na Slovensku i o Slovensko, vedený v rámci hysterického obviňování z liďáctví, a tudíž protistátnosti, je nesmyslný, oba národy poškozující a založený na lži. Je na čase, aby se s touto kocourkovštinou přestalo. Většina slovenského lidu chce, aby jeho národní povědomí nalezlo přesný výraz ústavněprávní; politické strany, ústavní odborníci i příslušný parlamentní výbor naznačili už několik řešení. Nezáleží tolik na míře autonomie, které se Slovákům dostane, jako na nezměnitelné trvalosti jejich práv, ústavou zaručených. Až se tak stane, ty nejhorší třecí plochy budou odstraněny a z problému výrazně politického stane se úkol spíše rázu mravního (poctivost úmyslů na obou stranách!), psychologického a administrativního.

Slováci nepochybně prožívají důležité údobí vypjatého nacionalismu, který přirozeně s sebou nese úsilí o státní nezávislost, na krátké údobí jejíhož trvání - řekněme si opět po pravdě - většina Slováků nevzpomíná v nejhorším. Státnickým úkolem je, aby tento nacionální vzmach vyústil ve státnost československou. Jaké jsou pro to předpoklady? Domnívám se, že dobré; ptal jsem se velmi důkladně všech politických Slováků, s nimiž jsem mluvil, na jejich opravdový poměr k republice: všichni bez rozdílu byli pro společný stát Čechů a Slováků, a měli pro to dobré důvody. Pokud bychom nevěřili upřímnosti tohoto přesvědčení, stačí se rozhlédnout po středoevropském politickém jevišti, aby bylo zřejmo, že Slovákům nic jiného nezbývá; také početně, v poměru k Čechům, je československé spojení nejvýhodnější. A slovenští politikové, většinou noví a mladí lidé, katolíci a luteráni, říkají: musíte nám věřit a musíte nám také svěřit výchovu slovenského lidu k čs. státnosti. My to umíme lépe než kdokoli z Prahy, poněvadž (doufáme) lépe rozumíme mentalitě tohoto lidu, a ten zas více důvěřuje nám. My uděláme tuto práci za vás a pro vás. To se mi zdá být rozumná řeč; tím spíše, že čeští politikové prokázali málo smyslu i taktu ve věcech slovenských: několik jich zasadilo prudkou ránu právě na křehká místa slovenské národní citlivosti a hrdosti tím, že vytahali Slováky za uši i za vlasy jako pan učitel neposlušné žáky, a přitom ani nebyli v právu.

I na Slovácích ovšem je, aby uznali jisté požadavky a ohledy k druhému národu. Je si přát, aby pokládali tuto republiku, upřímně a za všech okolností, za svůj stát. Aby pochopili, že oběti hospodářského rázu nemůže natrvalo přinášet jen jeden z partnerů. Aby se naučili společné úkoly společně vidět i řešit. Slovensko je krásná a požehnaná země, jež doplňuje tak dobře hospodářství celku, jako slovenská národní povaha doplňuje a vyvažuje některé národní rysy české. Mluvíce o slovenském nacionalismu, nezaměňujme jej s šovinismem značky spíše pražské; v bratislavských ulicích uslyšíte mluvit německy a maďarsky, a není človíčka, který by se nad tím pozastavoval.

Mám rád Slováky, snažím se porozumět jejich mentalitě a věřím, že při politice jen trochu rozumné, nezkalené partajními vášněmi, se dílo trvalého čs. spolužití podaří. Nejvíc ovšem záleží na tom, zda se splní staré přání Masarykovo. Na tom, zda nám všem bude dopřáno těch padesáti let míru.

Lidová demokracie, 10. a 17. srpna 1947



      <<  Návrat späť na vrch tejto strany                <<    <<  Návrat na hlavnú stránku


Nižšie nasleduje prípadná reklama poskytovateľa: